Dnešek byl smutný, ne, protože by se něco stalo, ale protože takový den prostě byl. Jestli tím krajina brečela po létu, nebo to byla předtucha...nevím. Setkalo se více věcí, které mě utvrdily v tom, že ne pátek 13. prosince je dnem smutným... ale sobota po něm...bez důvodu...prostě smutná.... Rozhodla jsem se, že chci vyfotit mlhu v lese a snažila jsem se vyšplhat na nekončící horu, u které jsem to ale vzdala...opravdu jsem vice než hodinu a půl šplhala do kopce a konec nikde....krajina se měnila...od normálního lesíku, kde je sem tam uřezaný strom, zem pokrytá listím a holé stromy do stále větší mlhy, vlhkého vzduchu, kde byl špatný tlak ...ony spadlé větve už nebyly opuštěně holé, ale hojně pokryté lišejníky a mechem. Stále více přibývalo jehličnatých lesů a vše bylo víc bujné a zelené...jen já na pokraji omdlení a se špatným tlakem...a když jsem tam, kde podle mě měl být konec uviděla rozdvojenou cestu, která vedla zas nahoru....tak jsem to vzdala. No, i když jsem to vzdala, tak jsem si udělala hodně emocí. Nadšená i smutná. Plná energie i na omdlení. Díky mlze a neustálému kapání kapek z větví, tomu tichu a atmosféře kolem mi bylo až smutno a když jsem se blížila ke staré vodárně tak v ní začaly výt všichni psi, a to jich nemají málo...tak plačtivé vytí ...a poté, co jsme prošli výt přestali. Zvláštní....síce jsem doma skončila se zimnicí, smutné pocity mi zůstaly, ale nelituji. Moc krásný zážitek :)
