Dneska se mi zdál opravdu podivný sen,když jsem se probudila, nevím, cítila jsem úzkost, je to vtipný bylo to jen sen, ale neměla jsem daleko k tomu řvát hahah. Mě se často zdají sny, až do detailů a i si je pamatuji, pokud na mě hodně zapůsobily. Zvláštní, od té doby, co jsem si dala nové povlečení ( s anglickou vlajkou, co jsem dostala pod stromeček, zdají se mi až dva sny denně).
Today i had really strange/interesting dream. When i wake up, i don't know, i felt distress ( the same feeling as i had in dream). It is funny a bit i was almost crying when i wake up . When i have dreams they are so real..to the details, and when it is really good/sad/interesting dream i remember it well everytimes.This days i have a lot of dreams maybe because my new bedlinen with flag of UK which i got on Christmas....(every day i have dreams and not only one....)
Ve snu jsem byla s určitou partou lidí (mého věku a starší) v přírodě, nevím proč, jestli to bylo spaní pod širákem či co, ale celé to bylo divné, stany jsme neměli a i tak, jsme měli spát na louce ( bylo šero, že by bylo pěkně to teda ne, řekla bych, že byla mlha, mrholení...takový ten čas, kdy je skoro tma, ale přesto vidíte vše kolem sebe (to je podle mě horší, než kdyby jste neviděli už nic. Hned vedle louky byly hluboké lesy, mokřady....něco, co bych ani neřekla, že je v ČR....stromy (jehličnaté byly těsně u sebe, člověk by řekl že raný podzim....les jak u nás akorát že mezi stromy byly všude mokřady-bažiny....netuším, co to bylo (jak o les na bažinaté vodě...a jediná možnost byla, jak ho projít, jít po úzkých lávkách , jeden člověk stěží mohl po nich jít, jak chůze po laně. A proto nás nebylo moc, co jsme si na tuto cestu troufly. A proč jsme tamtudy šli, netuším...něco, jak stezka odvahy pro dospělé?
Pamatuji si atmosféru toho zvláštně bažinatého lesa, šero, sem tam zkr prosvítalo zelené světlo listí, či odraz měsíce o mokřiny? Každopádně když jsme to přešli, celý les, stahané jsme se zhroutily na zem.A pak nevím proč šli všichni napřed a já tam zůstala o chvíli déle, takže když jsem se jinudy vracela, tentokrát ne přes bažiny, tak jsem byla už úplně sama. Jako malá jsem se dost bála tmy, takže tato procházka byla pro mě přímo hrůzou, jako by šero, stmívání bylo nekonečné a noc nikdy neměla začít. Pamatuji si, že jsem šla po nějaké dávno neudržované cestičce a přede mnou se objevil starý kostel, který se za kostel snad nemohl už ani považovat, jako by mu něco odfouklo střechu, a vnitřek....jen podlaha zdi a okna, stará okna, mozaikovitě členěná ale nebyla barevná...vlezla jsem dovnitř. Já byla vždy dost zvědavá. koukala jsem z okna do lesa když jsem najednou v místnosti uviděla tmavovlasého kluka na opačné straně místnosti, jako by z prostředka místnosti zklíčeně hleděl ven z okna, jako by se něčeho strašně moc bál, schovával se a vůbec mě neviděl....to bylo nejvíc zvláštní. Měl školní uniformu, tmavě modré-až černé kalhoty vepředu skládané, košili a na ni světle modrou pletenou vestu se znakem na jedné straně ( znak školy? erb?...nevím), ale vím, že byl vyděšený, až příliš, jako by ho někdo pronásledoval ...když sem se zahleděla z okna u kterého jsem stála a uviděla další klučičí postavu v uniformě...stál tam venku u lesa, na stezce po které jsem šla předtím a hleděl přímo na mě do okna (jakto, že mě tamten tmavovlasej neviděl? a tento kouká přímo na mě?) Měl špinavo- blond vlasy ve vlně sčesané na stranu ..ani ne dlouhé, ani ne krátké, normální ale způsob sčesaní (řekla bych že i trocha pomády) mi napovídá, že jako by nebyl z této doby..možná počátek 20. století? 1920?? o trochu víc?..hmm nevím ale byl oblečen stejně jako ten předešlý, já nevím ale kdyby se na mě takto koukal kluk v téhle době, asi bych padla na nohy. Když jsem viděla, že o mě ví a kamenně stojí a kouká na mě (třeba byl překvapený, že ho mohu vidět), opravdu jsem se bála, jako snad nikdy, a přitom mě k němu něco táhlo...dva odlišné pocity.
Pamatuji si, že jsem se odtamtud snažila dostat, úplně vyděšená.... kluk vevnitř byl k smrti vystrašený, jako by mu někdo chtěl ublížit, tak strašně mi ho bylo líto...když jsem se dostala ven, zakopla na své cestě pryč,vím že jsem zakopla tak, že jsem téměř spadla do mokřin... bylo to už dál od toho rozbořeného kostela, najednou se přede mnou objevil ten kluk se špinavo-blond vlasy a díval se na mě a podával mi ruku (jak se tam rychle objevil? sledoval mě? ...či coo?), v očích ale neměl děs jako tamten kluk, spíš zármutek,ale takový s kterým už byl smířen, zvědavost a zájem o mě..eee? a když jsem mu podala ruku, tak byl hmatatelný, žádný duch, co jsem si myslela....překvapeně vypadal on i já... myslím, že jsem tam z jedné strany chtěla strašně moc zůstat, ale z druhé strany strachem utéct.... ale ve chvíly kdyby převýší pocit zůstat, jsem se najednou objevila na konci lesa, a začátku louky, kde na mě čekali přátelé a celá skupina....prý nikoho nepotkali...byl to přízrak? .....pravda???.....duchové z minulosti?....někdo, komu se v těch mokřinách stalo, něco strašného? .....na konci jsem si pamatovala je pocit zármutku ztráty....a to, že mě asi zachránil....
(ahh too much long on translate...sorry hahahaha)
myslím, že v budoucnu by z toho bylo pěkný udělat povídku s ilustracemi :)
